Odkaz na oficiální stránky

Hudba / videoklip

Hudba a video k této písničce nejsou v současné době k dispozici.

Můžete zkusit vyhledávání na » YouTube « a budete-li mít štěstí, » upozorněte nás « a my video zveřejníme.
Sdílet s přáteli na Facebooku

Hodnocení:

65 % Dobrá písnička Špatná písnička 35 %

23 lidí

Text písně

Jak šel Melíšek s panem králem na lov

Tam, co se od nepaměti říkalo Na Soví Hůrce, měl svoji chaloupku myslivec Melíšek. Od rána do večera chodil po lese, flintu přes rameno, za kloboukem sojčí pírko a v klopě pampelišku. Tady přičísnul kapradí, támhle zas dal vypadlé stračí mládě zpátky do hnízda, tu pošimral zajíce za ušima, zkrátka a dobře, byl to myslivec, jakého bys i s lucernou marně pohledal. Však taky starý výr, co bydlel ve skále nad jeho chaloupkou, se jednou nechal slyšet: prý nepamatuje, že by Melíšek někdy někomu ublížil. A to byla pravda pravdoucí. I tu flintu nosil jen tak pro parádu. A když z ní občas vystřelil, to aby nerezavěla, tak stejně jenom do vzduchu. A to se ještě dlouho předtím rozhlížel, aby náhodou netrefil sojku, co tam nad lesem poletovala.

Vždyť on ten Melíšek neměl ani psa. „Jo, kluci, to je těžká věc,” povídá jednou jen tak mezi řečí zajícům. „Takovej pes, ten může udělat v revíru pěknou paseku. Někoho kousne do tlapky, a co potom? Kdepak, pes mi nesmí strčit do lesa ani čumák. Ale protože každý myslivec přeci jenom nějakého toho pomocníka musí mít, měl doma kocoura. Kocour u Melíška moc práce neměl. V jednom kuse podřimoval na peci, a když slezl dolů, tak jenom proto, aby zkontroloval, jestli se na mléku nedělají moc tlusté škraloupy, nebo jestli myši ve spíži neprovádí nějaké lotroviny. Ale večer, když se v chaloupce sešla všechna zvířátka z lesa, kocour vždycky ožil. Jen tak letmo kouknul, jestli si všichni pořádně otřeli packy o rohožku, to aby jim tam nenanosili a potom hup, už byl Melíškovi na klíně.

„Tak už vypravuj,” zamroukal. Melíšek se dlouho pobízet nedal, povídal všelijaké takové legrace, až se zajíci za bříško popadali a starý medvěd, co tam sedával na lavici u kamen, musel každou chvíli vystrkovat hlavu z okna a smát se ven do lesa, aby tím svým bručivým chechotem mysliveckou chaloupku nezboural.

Jednou, myslivec Melíšek se zrovna vracel z lesa, natrefil pošťáka. Ten mu podal telegram, nechal si to podepsat do poštmistrovské knížky, zapráskal fousama, a byl pryč. V telegramu stálo: „Přijedu zítra STOP Vyčíhejte mi toho největšího zajíce STOP Bude se střílet STOP podpis král STOP STOP STOP.” Melíšek se polekal. „Sec mazec stér malér,” řekl, což mělo v zaječí řeči znamenat: přišla bída na zajíce. Co teď? Vytáhl ze své myslivecké brašny slimáka a nakázal: „Oběhni všechny zajíce a vyřiď, ať ihned přijdou za mnou, ale to ti povídám, pospěš si! Ne aby to dopadlo jako minule, když jsem si tě poslal do města pro noviny a ty ses vrátil za tři roky a ještě jsi přines nějaký starý.” Slimák na Melíška mrknul, jako že jo, přitiskl tykadla ke hřbetu, aby o ně v běhu nezakopnul a vyrazil. A tentokrát si dal záležet

Za chvíli byli zajíci tu, a hned: „Co se děje, Melíšku?” Ten jim to všechno vypověděl, pěkně popořadě, i to s tím největším zajícem. Jak to ušáci uslyšeli, každý z nich se hned přikrčil, aby jako nebyl ten největší, ale Melíšek povídá: „Nic se, kluci, nebojte, my už to tady s kocourem nějak zařídíme.”

Ráno, ještě se ani pořádně nerozednilo, zahrčel před mysliveckou chalupou kočár, a král byl tady! Měl na ty zajíce nachystanou pušku lancasterku s dvouma kohoutkama, a na pažbě vyřezávaného jelena. Vešel do chalupy a povídá: „Jdeme na ně, Melíšku!” Ale Melíšek že ne, že je ještě brzy a kdesi cosi, a že se Jeho Jasnost musí před tou štrapácí taky trochu posilnit, a takhle po straně mrknul na kocoura, jak to měli domluveno. Ten zhupnul z pece, postavil před krále talíř, protáhnul se a jako by se nechumelilo, hup zpátky za pec.

„Co to bylo?” vyděsil se král, až mu zaskočila slina. „To nic, Jasnosti,” řekl Melíšek, „to je můj mladší bratr.” „Bratr?” divil se král, ale nechtěl se na nic vyptávat, a tak byl zticha. Když se král občerstvil, povídá Melíšek: „Teď se ještě napijeme, a potom už půjdeme.”

Otevřel okno a zapískal. V tu chvíli vhupnul do chaloupky zajíc, postavil na stůl pohár z borové kůry a vyskočil zase ven. „Joj,” vyjekl král, „co je zase tohle?” „Neračte se děsit, Výsosti,” řekl Melíšek, „to je můj syn.” „Syn?” divil se král. „Vždyť to vypadalo jako zajíc!” „No, to víte,” povídá Melíšek. „Kluci lítají celej den po lese, tak se není co divit, že tam leccos pochytí.” „Cože?” vyjevil se král. „Vy jich máte víc?” „No, ještě pár jich mám,” řekl Melíšek.

Král kroutil hlavou: „Víte,” povídá a takhle kradmo se podíval nahoru na pec. „Ten váš bratr, ten by mi ani tak nevadil, ale tihle... Jak potom poznám, co je zajíc a co je váš syn?” „To nic není,” řekl myslivec Melíšek. „Zajíc, jak račte věděti, má obě uši nahoru, ale moji kluci mají jedno ucho nahoru a jedno dolů.” „Tak to je jednoduché,” zaradoval se král. „To je lehce rozeznáme.” Vzali pušky a šli do lesa.

A jak to dopadlo? Kocour běžel napřed, a tak zajíci už věděli, co a jak. Každý měl nahoře jenom jedno ucho, a to druhé si držel tlapkou. A král? Ten si ani jednou nevystřelil, protože les byl plný Melíškových synů, ale zajíc ani jeden. A tak prý od té doby chodí střílet jinam.
Reklama
Reklama

Informace

Přidáno: 10. 7. 2012 - 23:27 | Kategorie: Mluvené slovo | ID: 8801

Podrobné statistiky
Web používá cookies. OK Info