Odkaz na oficiální stránky

Hudba / videoklip

Hudba a video k této písničce nejsou v současné době k dispozici.

Můžete zkusit vyhledávání na » YouTube « a budete-li mít štěstí, » upozorněte nás « a my video zveřejníme.
Sdílet s přáteli na Facebooku

Hodnocení:

80 % Dobrá písnička Špatná písnička 20 %

20 lidí

Text písně

Štěstí a desetník

V jednom malém městečku měl v úzké uličce svůj krámek starý vetešník. Kupoval od lidí všelijakou veteš, věci, které už dosloužily anebo je už nikdo nepotřeboval. Taky k němu chodili lidé v nouzi, když sháněli narychlo peníze, a ti prodávali všechno možné i nemožné. A tak se v malém krámku kupily obrazy, příbory, zrcadla a vázy, staré šperky, nádobí, sošky a hračky, hudební nástroje, koberce a deštníky a vůbec všechno, co kdysi někomu dělalo radost, co se mu líbilo a přestalo líbit, a teď to odložil. A sem tam přicházeli i jiní lidé a ti tyto věci zase kupovali.

Vetešník měl uvnitř krámu na dveřích zavěšený malý měděný zvonek. Když se dveře otevřely, zvonek se rozhoupal a zacinkal. Smutně, když vstoupil někdo, kdo se chtěl nějaké věci zbavit. Vesele, když přicházeli ti, co chtěli něco koupit.

Jednou, bylo to před Vánocemi, zacinkal zvonek obzvlášť smutně. Vetešník byl zrovna někde vzadu a v tom nejvyšším regálu něco hledal. Než slezl z žebříku a doštrachal se k pultu, v krámu už nikdo nebyl. Ale na pultu leží nějaká krabice. Vetešník sundal víko a koukne dovnitř. Na dně leží malá panenka. Krajkové šatečky má potrhané, jednu ruku ulomenou a pocuchané dlouhé vlásky.

„Chudinko malá,” řekl s lítostí v hlase. „Kdo tě to sem přinesl? Když si s tebou hráli, byla jsi jim dobrá. A teď, když tě už nepotřebují, odloží tě jako zbytečnou věc.”

A vetešník se hned pustil do práce. Přidělal panence ulomenou ručku, umyl a učesal dlouhé vlásky a vypral krajkové šatečky a zašil. „Ale ten, kdo tě tady nechal, úplně zas tak bez srdce nebyl,” bručel, když maloval vybledlou pusinku. „Aspoň že tě nezahodil!” Nakonec nalepil panence řasy a domaloval obočí. „No vidíš,” povídá, když odložil štětec. „Teď jsi zase jako živá!” A posadil panenku na pult.

Jak šel čas, chodili i lidé. A měděný zvonek na dveřích vetešníkova krámu cinkal. Cink na uvítanou, cink na rozloučenou. Někdy vesele, někdy smutně, ale většinou smutně. Panenka sedí na pultu a je taky smutná. Lidé se na ni dívají, pokývají hlavou, ale nikdo ji nekoupí.

Jednou se vetešník zase hrabe v regálu a něco hledá. Není se co divit, že nemůže nic najít. Však tam toho měl taky požehnaně. Když tu najednou zaslechne tenký hlásek. „Jak dlouho tady budu ještě takhle sedět?”

Vetešník šel dopředu ke kase, odkudže se to ten hlásek ozývá. „Tady na pultu, hned vedle kafemlejnku.” A ona to ta panenka. Vetešník si posunul brejle na čelo, aby nablízko lépe viděl.

„Jak to, že mluvíš?” zeptal se překvapeně. „Proč bych neměla mluvit?” našpulila panenka pusinku. „Vždyť jsi sám říkal, že jsem jako živá.” „A co pak bys chtěla?” „Dej mě do výlohy, tam mě uvidí víc lidí,” fňukla panenka a popotáhla. „A venku chodí taky děti,” řekla a oči se jí rozzářily. „No, to je pravda,” musel uznat vetešník a divil se sám sobě, že to neudělal už dříve. Posadil panenku do výkladní skříně, hned pod malý vánoční stromeček, který už tam měl nachystaný, a co na něm každý večer rozsvěcoval malinkaté svíčky.

A panenka sedí ve výloze pod stromečkem a tváří se, jak nejlépe umí, aby ji někdo koupil. Vetešník bloumá po krámu, přešlapuje a každou chvíli pootevře dvířka zezadu do výlohy a ptá se: „Už se někdo na tebe koukal?” „Nekoukal,” vzdychne panenka a má pláč na krajíčku. „Ale bude koukat,” řekne vždycky vetešník a přivře dvířka. „Jen aby koupil,” vzdychne znovu panenka a usmívá se, i když jí do smíchu vůbec není.

A najednou tu byl Štědrý den. Začalo sněžit. Lidé chodí kolem vetešníkova krámu, zachumlaní do kabátů, hlavy skloněné dolů, nikdo se do výlohy ani nepodívá. Vetešník pootevřel zadní dvířka do výkladní skříně a zrovna se chtěl zase zeptat, jestli se někdo koukal, když tu vidí zvenku na skle takové zamžené kolečko a uprostřed malý rozpláclý nosík. A dvě veliké oči pod naraženou čepicí a chundelatou bambulí. A ty dvě doširoka rozevřené hnědé oči září víc než svíčky na vetešníkově vánočním stromečku a dívají se přímo na panenku. A je slyšet, jak panenka ve výloze šeptá: „Kouká se, teď se kouká.” Vetešník vyšel z krámu. Na hromadě shrnutého sněhu, tak-tak že dosáhne ke spodnímu okraji výkladní skříně, se natahuje na špičkách malá holčička.

„Líbí se ti něco v mé výloze?” zeptal se starý vetešník, a už předem věděl, jakou odpověď uslyší. „Ano,” vydechla holčička a sklo kolem jejího nosíku se ještě víc zamžilo, „ta panenka!” Vetešník pokýval hlavou. „Tak se na ni pojď podívat dovnitř.” Vyndal panenku z výlohy a posadil ji na pult. „Kolik stojí?” ptá se holčička a šmátrá v kapse. „A kolik máš?” zeptal se vetešník a bylo mu jasné, že tady žádný velký obchod neudělá. „Mám desetník,” řekla holčička a hlas se jí zajíkl obavou, jestli to bude stačit. I panenka sedí na pultu nějak ustrašeně, pozoruje vetešníka a v úpěnlivě rozevřených očích má vyděšené otazníky: Bude to stačit?

Starý vetešník se dívá na ty dva tázavé obličejíky a vidí, že nemůže jinak. Obchod je sice obchod, ale tady se nedá nic dělat. Zalistoval v knize a dělal, jakože hledá cenu. „Ano, tady to máme,” řekl po chvíli. „Panenka stojí rovný desetník!” Děvčátko vydechlo úlevou, popadlo panenku a přitisklo ji k sobě. Položilo desetník na pult, poděkovalo a vyběhlo do zasněženého podvečera. Měděný zvonek nade dveřmi za ní vesele zaklinkal. Vetešník zaharašil kasou, ale potom si ten desetník dal do kapsy. Pro štěstí. Rozsvítil vánoční stromeček ve výloze, zamknul krám a šel domů slavit Štědrý večer.

„Ale ten největší dárek jsem vlastně už dostal,” bručel si, když se brodil sněhem. „Udělal jsem radost hned dvakrát. Panence i tomu dítěti. A tím vlastně i sobě.”

A starý vetešník se sám pro sebe spokojeně usmál a potichu dodal: „Vždyť člověk nemůže myslet pořád jenom na peníze.” A našmátral v kapse ten desetník. Byl ještě vlahý. A sevřel ho v dlani. Pro štěstí.
Reklama

Informace

Přidáno: 7. 11. 2011 - 16:38 | Aktualizováno: 10. 7. 2012 - 23:22 | Kategorie: Mluvené slovo | ID: 47126

Podrobné statistiky
Web používá cookies. OK Info