Odkaz na oficiální stránky

Hudba / videoklip

Hudba a video k této písničce nejsou v současné době k dispozici.

Můžete zkusit vyhledávání na » YouTube « a budete-li mít štěstí, » upozorněte nás « a my video zveřejníme.
Sdílet s přáteli na Facebooku

Hodnocení:

85 % Dobrá písnička Špatná písnička 15 %

34 lidí

Text písně

Jak šel kovář do pekla pro podkovu

To vám jednou, zrovna když kovář dělal novou radlici na pluh, v povětří zahučelo a přímo výhní vletěl do kovárny čert. Kovář se lekl, až mu kladivo vypadlo z ruky, ale čert ho hned uklidňoval a aby se prý nebál. „Co bych se bál,” zahučel kovář. „Ale u nás se obyčejně chodí dveřma.”

Čert se vymlouval, že oni takhle chodí vždycky a taky, že už je to tradice a aby to zamluvil, povídá přímo: „Pane mistr, já bych něco potřeboval.” „A co by to jako, vašnosto, mělo bejt?” ptal se kovář. „Chtěl bych udělat podkovu,” povídá čert. „Ale takovou, aby pěkně zvonila.” „Co bych neudělal? Udělám!” kovář na to. „Ale kdepak máte toho koně?” „Jakýho koně?” divil se čert. „To je pro mě.”

Nadzvednul nohavici a hned strkal na kovadlinu kopyto. „To jsou věci,” divil se kovář. „To je teď v pekle nějaká nová móda - zvonící podkova?” „Abych vám řekl po pravdě, to je totiž tak,” povídá čert a rozhlédl se, jestli náhodou někdo neposlouchá. „Máme v pekle bál a já chci vyzvat k tanci Luciferovu dceru. A jak si budu takhle dupat do taktu, chci, aby to pěkně zvonilo. Ať holka vidí, že nejsem jen tak nějakej vobyčejnskej čert.

„Tak si tuhle sedněte,” řekl kovář, „hned to bude.” Vybral pěkný kousek železa, rozžhavil ve výhni a buší do něj, jenom jiskry lítají. Za chvíli byla podkova hotová. Ještě do ní vysekl na každé straně po třech dírkách, to aby se dala přibít a povídá: „Teď to musíme ještě trochu připilovat, aby to pasovalo.”

Vzal pilník a začal s ním jezdit čertovi po kopytě. „Joj, to šimrá!” Čert vyletěl a piští, jako kdyby už byl na tom pekelnickém bále. „Jó, vašnosto, jináč to nejde,” řekl kovář. „Jednou chcete bejt fešák, tak trochu toho šimrání na chodidle musíte vydržet. Nic není zadarmo, ani Luciferova dcera.” No tak teda, že dobře. Čert se kouše do ocasu, řehtá se a kroutí, ale drží. A bác, bác! A je to hotovo. Podkova sedí na kopytě, jen se leskne. Čert se nakrucuje, podupává, každý chlup se na něm třese, už, už by chtěl tancovat. Kovář mu ještě přetřel hadrem rohy. „To je jako od cesty. A teď, vašnosto, platit!” „A kolik že to dělá?” ptal se čert. „Rovný jeden zlaťák.” „A hrom do vařící smůly,” ošil se čert. „Tolik já nemám.” „A kolik máte?” A čert na to: „Nemám nic.”

„No, tohle jsou mi móresy,” povídá kovář. „Vyfešákovat se nechá, potvora jedna pekelná, ale k placení se nemá. Tohle já tak nenechám.”

„Nic se nebojte, pane mistr, o nic nepřijdete,” lísal se čert. „Já vám dám něco lepšího.” Zašmátral v kožichu a vytáhl malé černé vejce. „Co je zase tohle?” zahučel kovář. „To je vejce od černého holuba,” řekl spiklenecky čert.

„A co já s vejcem?” vyjekl kovář. „Moment, moment, to není jen tak ledajaké vejce,” čert se tvářil tajemně. „Když ho dáte do tepla, za nějaký čas se z něj vylíhne rarášek. A ten vám bude pomáhat.” „No, já nevím,” bručel kovář a nedůvěřivě si to podivné vejce prohlížel. Ale čert pořád hučel, jen aby si to vzal, že nebude litovat. Nic jiného stejně neměl, čím by zaplatil, no tak si nakonec plácli. Čert zadupal kopytem a byl ten tam.

Kovář vzal to vejce, dal ho vedle výhně pěkně do tepla, aby se ten rarach lépe klubal a šel po práci. Ale ještě ani nerozžhavil pořádně kus železa, snad to bylo tím horkem nebo co, když to u výhně zapraskalo. Vejce se rozletělo na dva kusy a vyskočil z něj rarášek. Malý, rozježený, oči jako uhlíky. „Tak jsem tady, kováři!” zapípal. „A mám hlad!”

„Jen ne tak zhurta, pípáku,” povídá kovář. „Napřed práce, a potom jídlo! Podej mi kus železa a kladivo.” „Cože? Já že mám pracovat?” rozchechtal se rarášek. „No, no to se povedlo! Ať je tady jídlo a hned!”

„Jo, tak takhle to tedy je!” Zrovna teď toho měl kovář tak akorát dost. Napřed čert a teď zas tohle. Přitočil se k výhni, popadl raracha za ucho a šup s ním do zástěry. A že si půjde do pekla pro tu podkovu. Zamknul kovárnu. Na dveře pověsil ceduli: Jsem v pekle. Přijdu hned! A vydal se k lesu tam, co se už léta neřekne jinak než U Čertovy skály. Kde taky jinde než tam by to peklo mělo být?

Přijde ke skále, rozhlíží se. Z jedné pukliny se táhne nějaký čmoud. Přiloží k ní ucho, poslouchá - už je to tak! Něco se tam uvnitř děje. Kovář nelenil, zatáhnul břicho, protáhnul se škvírou do skály a už stojí v nějaké tmavé chodbě. Všude plno dýmu, jenom někde na konci prosvítá světlo. A jak tak jde k tomu světlu blíž, tmy ubývá, jen toho kouře je nějak víc. Slyší křik a řev a do toho hraje muzika.

„To se snad všichni čerti žení,” pomyslel si kovář. A taky že jo. On to byl zrovna ten pekelnický bál. Kovář se prodíral mezi čerty. Jak byl umouněný, tak ho stejně nikdo nepoznal a hledal toho, co mu dělal tu podkovu. Zrovna tancoval s Luciferovou dcerou.

Kovář se k němu přichomejtl a povídá: „Tak jsem tě našel. A buď mi zaplatíš, nebo z tebe strhnu tu podkovu i s kopytem.” „To bude asi nějaký omyl,” blekotal čert. „Jakou podkovu?” A takhle bokem mrkal na kováře, aby jako před tou holkou nic neříkal. Ale kovář neměl náladu zase na nějaké schovávačky, popadl tu Luciferovu dceru a povídá: „Tak víš co? Než si vzpomeneš, já si zatím zatancuju.”

A už byl v kole. Točil s tou čertovskou holkou na všechny strany, že sotva dechu popadala. Ty její smolné vlasy jí lítaly kolem hlavy jako háďata a náramně se jí to líbilo. A líbilo se jí to tak moc, až si toho všiml ten její nápadník s tou podkovou. Přiběhl ke kováři a zahuhňal: „Já už jsem si vzpomněl. Tady je ten zlaťák.” Ale kovář se zasmál: „Jo, vašnosto, teď už je to dražší. Teď už to stojí deset zlaťáků!”

„Cože?” vykvikl čert. „Deset zlaťáků? To je moc, to nedám!” A kovář na to: „Nevadí. Tak já si zatím ještě zatancuju!” „Ne, ne, ne! Jenom to ne!” zavřískal čert. „Tady je těch deset zlaťáků.” „A tady je zpátky ten rarach!” povídá kovář. „Nějak se vám nepoved.” Vzal peníze a šel domů.

Ale já vám musím říci, že ta podkova tomu čertovi nějak moc štěstí nepřinesla. Ač s ní cinkal, jak cinkal, Luciferova dcera myslela stejně jenom na kováře. A i když to kovář neví, myslí na něj dodnes.
Reklama
Reklama

Informace

Přidáno: 12. 7. 2012 - 9:37 | Kategorie: Mluvené slovo | ID: 760

Podrobné statistiky
Web používá cookies. OK Info